(QR kód ze str. 213) Pohádkové seznámení
Protože se celá knížka točí hlavně kolem jednoho velkého tématu, řekla jsem si, že bych na sebe mohla prozradit něco i z jiného soudku. A možná tím i někomu dám naději věřit v to, že se někdy dějí fakt náhody, u kterých si pak ale člověk řekne, že to úplně náhoda být nemohla….
Tato kniha by nikdy nevznikla bez příběhu, který vám teď budu vyprávět. Moje IVF by nebylo takové, jaké je, kdybych vedle sebe neměla partnera, kterého mám :)
Ale abych teď mohla mít svého partnera, musela jsem ho logicky nejdřív někde potkat...
Byla jsem tedy dost dlouhou dobu ve vztahu. Konkrétně 12 let. Ve svých jednatřiceti letech jsem nakonec ale požádala o rozvod, odstěhovala se od manžela, odstěhovala se pro jistotu i do jiného města. Našla jsem si novou práci a neměla ani páru o tom, co bude dál.
Připadala jsem si ještě celkem mladá, ale i tak jsem se pro jistotu svého gynekologa při první příležitosti zeptala, jestli bych si neměla nechat zamrazit vajíčka, když jsem teď v takové nepříjemné situaci (sama :)). Řekl mi, že všechno vypadá v pořádku, ale pokud chci, ať si zajdu do reprodukčního centra, kde to se mnou proberou a nabídnou možnosti Dokonce mi napsal i nějakou žádanku. Tu jsem ale nakonec nevyužila, protože jsem zrovna měla dost jiných starostí a tohle jsem jednoduše zatím odložila.
Teď to trošku vypadá, že se z mého gynekologa vyklube můj nový partner, ale ne ne ne, to by už fakt bylo trošku moc… Jen chci poukázat na to, jak jsem v té době přemýšlela.
Bydlela jsem v největším městě, jaké v republice máme, a tísnila se v maličkém ale útulném bytě, který jsem si pronajala. Bylo mi dobře. Byla jsem sama a spokojená. A byla jsem na sebe hlavně pyšná, že jsem dokázala udělat takový velký krok a začít znova. Zároveň jsem si dost často říkala, že jsem zvědavá, kdo a kdy mi přijde do života. Týdny a měsíce plynuly, já jsem se už maličko otrkala a začala jsem se konečně zase cítit jako svobodná holka.
A tak když mi jednoho volného dne nevyšly plány na to, jak ten den strávím, napadlo mě něco dost šíleného. Řekla jsem si, že když už teda budu sedět doma, pořídím si chvilkovou zábavu a založím si profil na seznamce.
Já jsem seznamku nikdy v životě neměla, takže jsem si nejdříve nějakou musela vygooglit, protože Tinder jsem nechtěla, tam by mohlo být až moc mých známých. A protože jsem tu aplikaci chtěla jen na jeden den, hledala jsem prostě "něco jiného než Tinder".
Něco jsem tedy našla, nainstalovala si ji do telefonu, vyplnila údaje, poslala jim tam 3 fotky. Jednu svou a dvě fotky labutí z nedávné procházky po náplavce. Zadala jsem i nějaké polohové údaje a čekala co se bude dít.
Přisuzuju to tomu, že byl volný den, svátek, a lidi se nudili. V aplikaci každou chvili zapípalo. Bylo to samé "čau jak se máš, co děláš?" Prostě nic moc. Nuda.
Někdo jen pozdravil, někdo napsal pár vět. Jeden objekt si se mnou psal skoro hodinu a pak ale řekl, že někam jde a že napíše pak. Jenže to já tady už nebudu, pomyslela jsem si, protože jsem měla v plánu aplikaci vymazat ještě předtím než půjdu spát.
Už bylo odpoledne, stihla jsem si zajít nakoupit něco k večeři a když jsem se vrátila, přistála mi v aplikaci nová zpráva.
"Ahoj Šárko".
(Hmmm.) Tak jsem bleskově odepsala: "Ahoj Pavle."
"Máš ráda labutě?"
Cože? Proč? (nechápala jsem…)
"No máš je tu na fotkách, tak to tak vypadá…"
Aha, no jo vlastně. "Ty tam mám jen tak, z nedávné procházky. Chtělo to po mně 3 fotky a já tam nechtěla dávat 3x sebe…"
Několik dalších minut jsme se bavili o labutích, o procházkách, různých místech v Praze… pak jsme se oťukali věkově, ověřili si, že jsme oba opravdu nezadaní, řekli si co děláme za práci a najednou byl večer. Bylo už celkem pozdě, takže z několika minut bylo několik hodin intenzivního psaní a ani jsem si toho nevšimla. Po dalších xy zpráv jsem Pavlovi napsala, že bude půlnoc a že si tu seznamku vymažu, protože ji mám striktně jen na dnešek, a že ji nechci dál používat, že se takhle totiž neseznamuju. Předali jsme si telefonní čísla a od půl jedné do tří do rána jsme si ještě psali přes Whatsapp.
Vůbec jsme nemohli přestat. Pavel v zápalu konverzace dokonce ani nevečeřel a rozhodně mu nevyšly plány, které měl na večer.
Druhý den byl pátek, klasický pracovní den a já šla do práce. On měl dovolenou a půl dne strávil na golfovém hřišti. I tak jsme si pořád intenzivně psali a ke konci mé pracovní doby mě vyzvedl v práci a vzal na večeři.
Dal si křepelku a já salát s kozím sýrem a když tu křepelku přede mnou pitval a vychvaloval, jak je dobrá, tak jsem mu řekla, že super, ale že jsem vegetariánka. Na to mi řekl ok, to je v pohodě, s tím umím pracovat. Úplně jsem nevěděla, jak to myslí a jestli mě náhodou nebude chtít učit jíst maso. Dopadlo to dobře a někdy po půlnoci, když jsme se přesunuli do baru na drink, jsem zjistila, že i jeho bývalá přítelkyně měla k masu stejný postoj jako já. Takže byl prostě už zvyklý (to je ale smůla, co?). Pořád jsme si povídali a povídali, a kdybych nemusela další den do práce, seděli bychom tam určitě až do rána.
No a pak byla sobota. My vyrazili do kina a na jídlo. V neděli si maličko otestoval moji fyzičku na 18 km dlouhé procházce se psem, kterého si pro tu příležitost půjčil. Další týden byl stejně intenzivní jako ty předchozí dny, které popisuji. Práce, společná večeře, zábava, sms skoro až do rána…
To, že spolu už chodíme tak nějak přirozeně vyplynulo, jenom jsme si po pár týdnech stanovili, že naše výročí budeme slavit v den, kdy jsem si poprvé napsali. Takže 17.listopad. Státní svátek. Náš svátek.
Proč jsem si stáhla aplikaci já, to jsem už prozradila, ale jak to měl on? U něho v telefonu se objevila na popud kamaráda, který si tam hledal holku a randil.
Pavel se do ní prý sem tam podíval, ale nikdy si tam s nikým moc nepsal. Ani ho to nějak extra nebavilo. A rozhodně se s nikým nescházel. Jenže den před naším seznámením byl s kamarády v baru a akce se krapet protáhla… Dopoledne dospával a pak se šel projít, a pak si naplánoval, že si večer zajede koupit bicí.
Koukal prý zrovna na seriál, a asi to byl nějaký slabší díl, protože sáhl po mobilu, koukl do seznamky, která mu nabídla můj profil a tak mi napsal "Ahoj Šárko". Blesková odpověď ho prý překvapila a nevěděl, co mi má napsat... Takže vytáhl ty labutě z mé profilovky…
A pak už to znáte a já každý rok, sedmnáctého listopadu slyším větu: Mohl jsem mít bicí! A já jen doplním: No a místo nich máš mě.